image description
Otevírací doba

Pondělí - Pátek

image description
Sokolovská 32/22

Praha 8, 186 00

EXISTENCE SPOLEČNÉ DOMÁCNOSTI JAKO DŮVOD PRO DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA

článek1

Kde nedojde k dědické posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.

Společná domácnost není pojmem, který by byl pro dědické právo od 1. 1. 2014 pojmem novým. Dědický titul vyplývající ze společné domácnosti byl také obsažen v ust. § 474 odst. 1) zák. 40/1964 Sb. (dále jen „SOZ“), samotný pojem domácnost, ze kterého se odvozovala společná domácnost, pak byl definován v ust. § 115 zák. 40/1964 Sb., a to tak, že: „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.“ Aplikace nové zákonné úpravy, která se nachází v ust. § 1636 odst. 1) a 2) NOZ a která se od předchozí úpravy neodchyluje (absence pojmu partner v zákonné textaci NOZ oproti SOZ je také pro účely dědického práva překlenuta ustanovením § 3020, které stanoví, že „Ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů“), tak bude na pořadu dne v případě, že závěť „nevyčerpá“ celou pozůstalost a nebude zde dědická dohoda, nebude zde ani důvod, aby dědily osoby v první či následně ve druhé třídě dědiců. Potud je vše celkem jasné.

Otázky mohou vyvstat v souvislosti s tím, jak v rámci civilního sporného řízení tvrdit a dokázat takové skutečnosti, které nalézací soud dovedou k právnímu hodnocení, které skutečně společnou domácnost potvrdí. Ostatně, jak uvádí Komentář Wolters Kluwer:[1] Na rozdíl od všech ostatních kategorií dědiců ze zákona, které jsou stanoveny jasným příbuzenským či manželským poměrem k zůstaviteli, určení spolužijící osoby bývá často obtížné a hlavně napadnutelné.

Zároveň lze s ohledem na společenský vývoj spíše očekávat, že se v rámci soudního rozhodování budeme setkávat při dokazování společné domácnosti s různorodějšími skutkovými podstatami, ostatně, sám zákonodárce zřejmě předpokládal (např. ust. § 3 odst. 1) NOZ: Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.), že způsoby soužití za účinnosti zák. 89/2012 Sb. budou rozmanitější. Ostatně jedním z celé řady prokazatelně existujících společenských trendů je v tuto chvíli také inklinování do sféry sdílení, kdy sdíleným bývá často právě obydlí. Také dochází k určitému posunu v chápání nukleární rodiny, existuje vyšší procento nesezdaných párů, atp. Všechny tyto a další okolnosti bude nutno při prokazování a posuzování existence společné domácnosti brát na vědomí.

Pro lepší přehlednost a rychlejší orientaci v textu tedy ještě zopakuji zákonnou dikci ust. § 1636 odst. 1) zák. 89/2012 Sb.: Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Osoby žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti pak mohou být samostatnými dědici až jako dědici třetí třídy, ve druhé třídě dědí společně s tam uvedenými ostatními osobami.

Ještě pro úplnost k třetí dědické třídě: § 1637 odst. 1) NOZ: Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Kdo může být tzv. spolužijící osobou?

Předně je třeba vyloučit, že by se jako o spolužijící osobě vůbec mohlo uvažovat o osobě právnické. Byť chápání právnické osoby zákonodárcem v tomto směru pokročilo,[2] sem doposud nedospělo. Lze tedy postavit na jisto, že se může jednat výlučně o osobu fyzickou. S vyloučením právnické osoby, také volněji souvisí,[3] že nelze slučovat pojem osoba blízká a osoba spolužijící. Ačkoli se nabízí, že pod okruh osob blízkých a osob spolužijících budou často spadat tytéž osoby, identický obsah tyto pojmy nicméně nemají a zaměňovat je proto nelze.

Znaky společné domácnosti:

Obligatorně trvalost a společné žití, alternativně pečování o společnou domácnost nebo odkázání výživou. Fyzická osoba, která tedy bude usilovat o to, aby dědila z titulu spolužití ve společné domácnosti, pak tedy bude muset předně prokazovat:

  • spolužití
  • trvalost takového spolužití
  • péči o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele
  • vše výše uvedené alespoň jeden rok před smrtí Péče o společnou domácnost

Splnění této podmínky předpokládá, že spolužijící fyzická osoba žila ve společné domácnosti se zůstavitelem tak, jako by byla řádným členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost, nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti

Z tohoto důvodu spolužijící osobou a dědicem ve druhé (popřípadě třetí) třídě dědiců nebude ten, kdo sice žil se zůstavitelem ve společné domácnosti, avšak o společnou domácnost se nikterak nestaral. Péče o společnou domácnost zakládá dědický nárok pouze v případě, že se tak děje nezištně, z důvodu společného soužití, a nikoli z důvodu jiného. Za těchto okolností lze za spolužijící osobu považovat i hospodyni, která vedla domácnost svému příbuznému či známému. (Češka, Kabát, Ondřej, Švestka, 1987, s. 687).[5]

Co se týče důkazních prostředků, kromě účastnického výslechu, který proběhne v řízení před soudním komisařem (notářem), si lze představit celou řadu dalších důkazních prostředků. Typicky to mohou být výpisy z účtů prokazující peněžité příspěvky na chod domácnosti, účty od nákupu společných věcí, prokázání drobných udržovacích prací například svědeckými výpověďmi. Pokud bude existovat nějaká vzájemná e-mailová komunikace o zde uvedeném, lze případně doporučit i tuto.

Spolužití

Problém nenastane v celkem jednoduchých a jednoznačných případech, kdy se například svědeckými výpověďmi osob, které zůstavitele nebo účastníka dědického řízení navštěvovaly, prokáže, že účastník řízení a zůstavitel společně žili po dobu X let v jednom bytě (domě), každý v jednom pokoji a společně sdíleli ostatní prostor bytové jednotky, či jiné nemovitosti. Interpretační a navazující aplikační a důkazní problémy již ale nastávají například u existence výminku (nikoli sjednaného mezi nejbližšími příbuznými, kde problém zpravidla nenastane), u případů, kdy ucházející se dědic „nepřespával pod jednou střechou“ se zůstavitelem, kdy delší dobu pobýval v zahraničí (ať už z důvodu studia, práce, či dovolené) či po dobu delší hospitalizace v nemocnici. Zde odkazuji na závěry uvedené v Beckově Komentáři,[6] který uzavírá, že: „Zákon vyžaduje, aby spolužijící osoba žila se zůstavitelem…… ve společné domácnosti“, nikoli aby žila v zůstavitelově domácnosti, což předpokládá, že spolužijící fyzická osoba a zůstavitel žili trvale v jedné a téže domácnosti a není podstatné, jaké v ní bylo jejich postavení, že šlo například o poměr obdobný poměru manželskému, nebo partnerskému, tedy o poměr (vztah) dvou osob bez institucionalizace jejich svazku, anebo o vtah zcela jiný. „Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení. Nicméně existenci společné domácnosti není na překážku, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže ovšem spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby.“

Mám za to, že zákon a judikatura pojem osoby spolužijící vykládá v souladu s jeho možnou faktickou proměnlivostí, vycházeje z toho, že skutečně „spolužití“ může stěží obsahovat limitovatelný počet variací, a bylo by chybou omezit se na vytvoření určitých šablon „vzorů spolužití“ a formálně dle těchto šablon aplikovat právo. Co je dle mého názoru podstatnější než požadavek na striktní dokázání formy případného spolužití, je intenzita takového spolužití, intenzita toho, jak se osoba spolužijící ve společné domácnosti se zůstavitelem o tuto domácnost starala, inzenzita (četnost a rozsah) s jakou přispívala na její provoz atp. Odkázání péčí na zůstavitele.

Výše uvedené kritérium intenzity spolužití dle mého názoru obstojí i „opačným směrem“, tj. při posuzování alternativního ze znaků, a sice prokázání toho, že dědic byl odkázán výživou na zůstavitele. Ke zde uvedenému je rozvedeno v Beckově Komentáři,[7] že „Odkázaností výživou na zůstavitele nelze rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde existuje jiná osoba, která by měla povinnost přispívat na její výživu.

Pojetí výživy nelze brát obdobně k vyživovací povinnosti dle ust. § 910 a násl. Tato výživa nemusí být nikterak právem formalizována, nýbrž může být i faktická. Samotný pojem výživy nelze přitom dnes posuzovat v úzkém slova smyslu jako zajištění nezbytných potravin, ošacení, případně potřeb bydlení, nýbrž výživa může spočívat i v zajištění adekvátního vzdělání, sociálního, duševního a kulturního rozvoje osoby odkázané na výživu.“

Význam osoby spolužijící ve společné domácnosti předznamenal zákonodárce tím, že je zařazena ve druhé a následně třetí třídě dědiců, což je v hierarchii zákonné dědické posloupnosti relativně silné postavení, které je schopno (samostatně v rámci dědění ve třetí třídě) odklidit jednotlivé příbuzenské vztahy zakotvené v dalších dědických třídách.

Na druhou stranu, prokázat společné spolužití bude v některých případech vyžadovat důkladně připravená tvrzení a dostatek důkazů, které budou existenci společné domácnosti způsobilé prokázat. Pokud však nebude účastník dědického řízení, byť skutečně v hmotněprávním postavení osoby žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti, dostatečně tvrdit a dokazovat, procesního rozhodnutí, které by jeho postavení dědice ze zde uvedeného titulu potvrdilo, nedosáhne.